|
 Po ročním plánování naší výpravy do Nepálu pod nejvyšší horu světa konečně přistáváme v Kathmandu, hlavním městě Nepálu. Po příletu nás čeká odbavení a následná pasová kontrola. Již na letišti je patrné že Nepál patří mezi chudé a ne velmi vyspělé státy světa. Všude kolem je příšeří a v celé hale svítí pouze několik málo světel.Za dřevěným stolkem s rozsvícenou lampou sedí postarší úředník a razítkuje naše pasy. Nepál se tohoto roku potýkal s velkým suchem kdy spadlo příliš málo srážek a proto je v celé zemi nedostatek energie.
S tímto faktem se potýkáme hned od prvního dne. V
Kathmandu neexistuje žádné veřejné osvětlení a jediné světlo v ulicích
vydávají všudypřítomné plápolající ohně. Po příjezdu na hotel se
ubytováváme. Jsme hrozně unavení z 20 hodinového
cestování. Víme, že musíme brzy ráno vstávat, protože máme rezervován hned
první ranní let do Lukly. Uléhám s tím, že si ráno přivstanu o něco dřív
a dám si horkou sprchu. Ráno zjišťuji, že opět nejen v celém našem hotelu
ale i v celém městě nejde elektrika a musím z již sbaleného báglu
vyhrabat čelovku. Po koupeli čelovku ani nevypínám. Ve tmě budeme muset najít jídelnu. Ku podivu zjišťujeme, že personál, který se
o nás měl postarat zaspal. Nějak to už všechno přestáváme řešit a říkáme
si, že takový je asi Nepál.,
 |
|
K letištní hale jsme přijeli ještě před otevřením, abychom se vtlačili
dovnitř mezi prvními. Sice jsme měli rezervovaný let, ale náš průvodce
nás informoval, že to vůbec nic neznamená.
Celý let do Lukly, což je malá vesnička vysoko v horách trval zhruba 50
min. Místní přistávací dráha je dlouhá pouhých 527 m se sklonem
12%. Začíná na okraji skály a končí kolmou stěnou. Přistání v Lukle se
rovná opravdu nevšednímu adrenalinovému zážitku.
V Lukle si najímáme našeho nosiče Ningmu a vydáváme se hlouběji do
hor. Příroda je tu všude kolem malebná a drsná zároveň. Prvních část
tohoto treku vede vysokohorskými vesnicemi. Vše kolem je nádherně
zelené, spousta stromů nad kterými se v dáli tyčí zasněžené hory a
stezka pozvolna kopíruje tok horské řeky. Přecházíme lanové mosty, které
se tyčí někdy i několik desítek metrů nad řekou. Cestou potkáváme místní
nosiče pro které je vynášení věci v horách jedinou řeholí. Na jednom
místě nás míjí asi padesátiletý chlapík který nese na svých zádech
osmdesátikilovou kovovou rouru. Zkoušeli jsme si ji taky potěžkat ale to
bylo tak vše. Nechápu jak něco tak těžkého může nést 3 dny.
|
|
Tento trek do BC Everest je sice fyzicky náročný, ale není zas tak
náročný technicky. Celá tato trasa do tábora i zpět by se dala zvládnout
i za týden. Díky vysoké nadmořské výšce je třeba dodržovat určitá
pravidla. Jedno z těch pravidel je denně vystoupat pouze 300 výškových
metrů a po zdolání každých 1000 výškových metrů dát aklimatizační
pauzu. Během treku jsme ve výšce těsně pod 5000 m potkali skupinku 5
lidí jak stahují dolů jednoho nosiče s plicním edémem. Volali pro něj
helikoptéru, která ale kvůli silnému větru nemohla přiletět. Tak
nezbývalo nic jiného než tohoto šerpu naložit druhému na záda a tak jej
pomalu dostat do nižší nadmořské výšky aby zůstal naživu. Hory tu jsou
velice krásné ale na druhou stranu můžou být i velice zrádné a
nebezpečné.
Ve výšce 4000 m se ráz krajiny začíná měnit. Stromů je čím dál méně,kopce začínají být holé a cesta kamenitá.
Další zvláštnost Himalájí je ta,že je tu velice prašno. Díky erozi a
neustálému větru je země pokryta vrstvou prachu a jemného písku, který
vítr zvedá a mísí se vzduchem. Po týdnu pobytu v horách máme všichni už
nosy odrané od neustálého smrkání. Jediný způsob jak se tomu všemu vyhnout, je nasadit si na obličej šátek nebo kuklu. Je to velmi nepříjemné ale účinné.
Se stoupající nadmořskou výškou začínáme pociťovat jak vzduch
řídne.Velice špatně se dýchá. Vždy je třeba se nadechnout hlouběji aby
se do plic dostalo stejné množství kyslíku na které jsou naše plíce
zvyklé. Také si poprvé beru ibalgin protože mě začíná pořádně bolet
hlava. Začínáme všichni pociťovat výšku 5000 m. Každý krok velice
vysiluje, sem tam někdo zavrávorá, což je známkou že se naše tělo ještě
této výšce nepřizpůsobilo. Také naše doposud klidné noci se proměňují v
nepříjemnou zkušenost. Trpíme nespavostí a nezabírají ani prášky na
spaní. Za celou noc spíme asi jen dvě hodiny. A když už usneme tak se nám
zdají zvláštní, až panické sny. Tohle vše je důsledek malého obsahu
kyslíku v krvi, se kterým se tělo musí vyrovnat.
Nakonec po 11.dnech dorážíme do BC Everest 5540 m nad mořem. Tady je už
ve vzduchu pouze polovina kyslíku než je dole a je to znát. Teplota
vzduchu je přes den kolem 20 stupňů a v noci klesá na –18 stupňů. Na
pokoji v lodžii jsme ráno naměřili –3 a naše okno bylo zevnitř
zamrzlé. I takové jsou Himaláje.
Cesta dolů jde o poznání rychleji. Po pár hodinách se sněhová pole opět
mění na kamenitou a prašnou cestu a slunce začíná opět víc
hřát. Okamžitě přestávají bolesti hlavy a poprvé za těchto 10 dní spím
celou noc bez jediného probuzení. Za tři dny se dostáváme zpět do Lukly
odkud nám na druhý den letí letadlo do Kathmandů. Jsme šťastní
z toho, že jsme se mohli podívat a dotknout nejvyšší hory světa a v
pořádku se zase vrátit zpět.
Autor:
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
Shlédnutí: 1105
|
