Vše na vodu a hory

Opět jsem na kajakářské výpravě do Norska. Již po šesté. Do kraje bezpočtu řek, úchvatných peřejí se skoky, slajdy a vodopády. Již zde znám kdejakou řeku s extrémními pasážemi, ale pořád tu mám co objevovat. Norsko skýtá opravdu přehršel divokovodních terénů a zvláště okolí městečka Voss je jimi proslavené. Bohužel právě v oblasti Vossu zároveň často bývá opravdu dost hnusně. Déšť, sníh, mlha a zima jsou zde pravidlem i v létě, a tak jsme z tohoto kraje vždy velmi rychle utíkali někam za lepším počasím a nepovodňovými stavy řek. Letos však dostáváme přes mobil z Čech předpověď, že zde má být několik dní vcelku hezky. Po rozpádlování se na Zambezi sekci řeky Numedalslågen frčíme tedy k večeru směr oblast Voss.

   Pravda, vítá nás tu typický déšť, ale ten postupně slábne a když kolem osmé hodiny večerní prohlížíme řeku Jordalselvi, zcela ustává. Jordalselvi má díky přeháňce zcela evidentně naprosto ideální stav pro splutí a především obhlídka desetimetrového vodopádu s perfektně čistou linií nás přesvědčuje o zítřejším programu. Bohužel zde nikde není moc vhodné místo na spaní, a tak se přesouváme na nedalekou řeku Brandsetelvi, na které jsme ještě nikdy nebyli. Již jen pohled z mostíku nám napovídá, že i zde je vodní stav tak akurátní. Obě tyto řeky totiž „tečou“ jen při tání sněhu na jaře, či po deštích. Ale musí pršet tak akorát, protože ideální stav vody se od povodňového liší jen pár kubíky průtoku za vteřinu navíc. Vydáváme se tedy po silničce do prudkého kopce vyhledat spací místo a cestou potkáváme odstavenou dodávku s českou poznávací značkou. Hned je nám jasné, že to musí být Kopečkovo auto. Obracíme se tedy zpět a sjíždíme na výstupní místo z řeky, kde akorát Kopeček s Viktorem Legátem vystupují z vody. Všichni jsou plní zážitků a Brandsetelvi nám hned doporučují. I když i vodácká legenda, jako je Viky, říká něco ve smyslu, že si nedovede představit nic těžšího, co by ještě bylo sjízdné. No, asi to bude pěkný mazec. Rozhodnutí, na kterou řeku se vydat, necháváme na zítřek a konečně se jedeme utábořit a nacpat si něčím pořádně vydatným břich. Před půlnocí ještě doráží další česká partička – Číva, Muska a Snížák. Za pár dní se zde má na spodním úseku Brandsetelvi jet extrémní kajakářský závod, tak přijeli trochu potrénovat – zatím s námi zahajují jen kalbu.

    Jelikož v časně letním Norsku je světlo i v noci, obouvám si pohorky a navlékám se do návleků a skrz všudypřítomné mokřady, jezírka a vodou nasáklé mechy se vydávám směrem k řece s cílem si alespoň kousek z ní prohlédnout. Ze silničky jsme měli možnost vidět jen krátký úsek pod mostíkem, jinak je tok schovaný dál od silnice. Kupodivu jsem se ani neutopil v bažinách a po čvrthodinovém průchodu totální džunglí nacházím dřevěnou lávku přes Brandsetelvi, která značí začátek splouvaného úseku. A to co zde vidím, je fakt dost velkej hukot. Řeka si zde hned od počátku nebere servítky a v ohromným spádu si to valí dolů. De facto nic jiného než obrovské a dlouhé slajdy a vodopády se zde nenachází. Obhlídka mi zabere skoro tři hoďky a při návratu po silnici na chrápaliště přemýšlím, jestli to, co jsem právě viděl, vůbec chci jet. Někde hluboko v mém nitru mi něco říká, že vydat se s kajakem na tuto řeku je vcelku dost nehorázné bláznovství, ale na druhou stranu, ta řeka je prostě monstrózní a u každého místa jsem viděl nějakou tu linii, kudy by to snad teoreticky šlo sjet. To tedy bude zítra dilema... Skoro si říkám, zda by nebylo nejlepší, aby do rána voda opadla natolik, že by se řeka stala nesjízdnou. Měl bych pak vyřešené rozhodování.

    Ráno ale bere vše rychlé tempo. Voda v řece oproti včerejšku trochu opadla a pršet již nebude, aby zase přitekla. Co tedy teď? Sjíždíme proto na výstupní místo, kde Číva a spol. nechávají auto a berou kajaky na ramena s tím, že si budou vždy pěšky vynášet jen kratší spodní a zároveň závodní trať a opakovaně ji sjíždět. Od nás se k nim hned přidává Walli s Plchem a záhy se mísí mezi dalšími pádlery z různých zemí, kteří přijeli kvůli závodům Voss Ekstremsportveko. Naše auto chvilku váhá co podniknout a za chvilku vše řeší právě dorazivší Kopeček a Viky Legát. Prý jedou až shora a jestli chceme, můžeme se k nim přidat. Z minulého dne všechny spádová místa již dobře znají. Moucha se Žanym hned souhlasí ... a já tedy nakonec taky. Sakra, do čeho jsem se to zase uvrtal. Jelikož z noční prohlídky již vím, do čeho jdu, začíná se mi lehce svírat žaludek a protože adrenalin má barvu lejna, návštěva blízkého křoví se stává nevyhnutelností.

      Rychle se převlékáme do hydra a skrze mě již známé mokřady vláčíme za sebou kajaky směrem k nástupnímu místu. To tvoří dvojskok, kdy prvá část padá dost hnusně na šutr a pak se voda z malé lagunky dále řítí z celkem čistého vyššího slajdopádu. Prvý na vodu nastupuje Kopeček a s přehledem to posílá dolů, za ním Viky následován Žanym, který dole sice eskymuje, ale v pohodě. Teď už je řada na mě. Usedám do mikrovracáku pod prvním skokem, natahuji špricku, z principu kontroluji, zda mám správně utažené poutko u helmy, cákám si studenou vodu do obličeje a koukám do té díry pode mnou. Stačí dva záběry a jsem v proudnici, hlídám si, abych se nedostal pod podemleté skály vlevo a nabírám pěknou rychlost, už jen závěrečný skok a v něm rychlý předklon, ať si nepomuchlám při dopadu záda. Nyní již vysmátý čekám na posledního Mouchu, který to také dává na pohodu. Následuje totálně nesjízdný vodopád, který po pravé straně všichni absolvujeme s kajaky na ramenech. Kopeček ihned usedá zpět do lodě a my ostatní jdeme raději na obhlídku dalšího místa po břehu. Celé je to několik set metrů dlouhé esíčko, které je vlastně jedním dlouhým slajdem do několikanásobné zatáčky. Kopeček nám to najíždí a volí perfektní stopu. Jsem zvědavý, zda se mi podaří kajak nasměrovat stejnou cestou. Usedám do lodě a postupně koukám, jak mi Viky i Žany mizí ze zorného úhlu dole v peřejích. Moucha přenáší, takže je již řada jen na mě. Snažím se soustředit a správně číst vodu, jenže vše nabírá strašnou rychlost a dole to trochu beru moc vlevo. Nicméně i zde se to ukazuje jako sjízdné. Kopeček drmolí něco o tom, že i když to jede již po několikáté, vždy má trochu jinou stopu, a že je to zde normální. Tak asi podle hesla: „Prostě to tam nas.. a vono to s tebou nějak vymr...“

 

    Na řadu teď přichází vůbec nejdelší mnohasetmetrový slajd, který nám opět Kopeček najíždí, zatímco my ho sledujeme ze břehu. Moucha to rovnou bere po souši, Žany s Vikym prý jedou. Chce to přece jen držet špičku lodi pořád dolů a není v tom žádný problém. Jak jednoduché - teoreticky. Opět stačí jen několik záběrů a už se kolem mě šílenou rychlostí míhají skalní stěny a já se řítím k menšímu skoku zhruba v dolní třetině slajdu. Zde to správně skáču mírně doleva, ještě jeden záběr a budu dole v laguně. Jenže mě zde nějak nakoplo podélné skalní žebro ukryté pod vodní tříští a já se místo levého záběru převracím přímo na držku. Celý trup mám položený na zádi kajaku a rukama a pádlem drhnu o skalní plotnu. Naštěstí mám již takovou rychlost, že se záhy ocitám ve laguně pod slajdem, kde ihned eskymuji a prohlížím, zda mám celou hlavu, nebo mi nechybí půlka ruky a tak. Stal se asi zázrak, protože až na malý škrábanec na palci, natlučený loket a sedřené a potlučené koleno (v místě umístění kolene mi na kajaku zmizel pořádný kus plastu...) se mi nic nestalo. Jen morál na splutí dalšího úseku mi trochu mizí.

    Teď na řece následuje spodní úsek, na kterém se jezdí extrémní závody. Nachází se zde bezpočet slajdů a skoků, přes které se postupně propracováváme ke konci. Nyní se před námi nachází již jen závěrečné esíčko, kde v jeho prostředku táhne skoro celý proud pod nízkou podemletou skálu, a které zakončuje skok s válcem. Samozřejmě u podemleté skály se s ní trochu přetahuji a závěrečný skok proto moc neboofuji a padám do válce pod ním. Naštěstí mi hned natéká voda z padajícího skoku na záď lodě a já tak po špičce vyjíždím. Uf. Máme to za sebou. Teprve nyní, si to pořádně užívám. Jen teď nevím, zda se do monstrózních slajdů a skoků ještě chci někdy znova pustit. No, za rok všechny negativní zážitky asi zapomenu, nakoupím nějaké chrániče a možná i integrálku, abych se nelišil od ostatních pádlerů na této řece a ... na tom nejdelším slajdu mám co opravovat. Jo a mimochodem, Voss Ekstremsportveko se nakonec na Brandsetelvi letos nejelo, páč opravdu několik dalších dní zde zcela výjimečně nepršelo a řeka byla zcela suchá. Závod se jel na totálně brutálním přítoku nedaleké Raundalselvi, kde bylo vody opravdu přehršel a i ti světově nejlepší si zde kolikrát zaplavali. Pokud tedy do závodů vůbec nastoupili. A Kopeček s Vikym zde brali druhé, respektive čtvrté místo. Lepší průvodce na Brandsetelvi jsme tedy mít nemohli.

Autor: Michal "Huhu" Dvořák

Napište první komentář

Přidat komentář

Komentujte prosím relevantě k obsahu článku. Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Jméno:*
E-mail:
Předmět:
BBCode:
Komentář:*
Kód:**
	Chci být informován emailem o budoucích komentářích