A je to tady zase. Mlha, tma a pode mnou praská led. Šlapu prudký kopec a směřuji do neznáma. Jaká to klasika, už bych si měl vážně zvykat. Co mě ale znervózňuje nejvíc, je vzpomínka na událost doma. Rozhovor s rodinou. Prostě mi to v této situaci automaticky hraje v hlavě. Pořád dokola. A musím říct, že celkový dopad na psychiku je spíše demotivující. Mám pocit, že to mám otočit. Zmizet, vypakovat se z tohoto průšvihu a to zatraceně rychle! Jsem v rodinném kruhu a vyprávím barvitě, jak lozím po horách, že jsem sám, že mě občas pohltí nějaké špatné počasí.

 

A je to tady zase. Mlha, tma a pode mnou praská led. Šlapu prudký kopec a směřuji do neznáma. Jaká to klasika, už bych si měl vážně zvykat. Co mě ale znervózňuje nejvíc, je vzpomínka na událost doma. Rozhovor s rodinou. Prostě mi to v této situaci automaticky hraje v hlavě. Pořád dokola. A musím říct, že celkový dopad na psychiku je spíše demotivující. Mám pocit, že to mám otočit. Zmizet, vypakovat se z tohoto průšvihu a to zatraceně rychle! Jsem v rodinném kruhu a vyprávím barvitě, jak lozím po horách, že jsem sám, že mě občas pohltí nějaké špatné počasí.

 

Moment… Už si vzpomínám. Vykládám o tom prvním výstupu na svoji první 6000m horu. Celý podnik zabral 8 dní, většinu času jsem sám a při cestě z první hory El Misti 5850m nějak špatně odhadnu cestu a zabloudím do bludiště hlubokých kaňonů. Několik hodin se tudy prodírám, voda mi dojde a celkem mě pár situací vystresuje. Po návratu do města Arequipa se jako obvykle jdu podívat do kostela a tam mě to celé doslova udusí. Nemůžu si pomoct, prostě brečím a vzlykám. Rodina poslouchá, mužská část obecenstva stojí oněmělá se založenýma rukama před tělem. Odejdu na záchod a slyším z kuchyně svého strýce: „Myslím, že můžeme být rádi, že je Martin stále na živu!“ A přesně tohle mi hraje v hlavě, když stoupám vzhůru tmou a mlhou. „Můžeme být rádi, že je Martin stále na živu!“ 

Naštěstí sleduji matnou stopu po předešlých návštěvnících. Výhledy mě neruší a tak se můžu plně soustředit na pochod. Na nějakém vrcholku stopy končí. Fouká vítr, je mi zima a proto slezu kousek níž a cepínem si vyhrabu ve sněhu závětří. Dřepnu do něj a žvýkám hrozinky s arašídy. Je mlha. Zkouším koukat kolem sebe, jestli je zde ještě něco vyššího. Po chvíli se nebe trochu rozjasní a já koukám, že docela velký kus cesty ode mě je asi vrchol. Proč tam teda nikdo nešel? Proč stopy končí tady na té hroudě? Nebo je to jenom iluze? Nedá mi to a musím to jít zjistit. Za necelých patnáct minut stojím na opravdovém vrcholu hory. Mururata 5850m. Udělám pár zmatených videí, zakřičím jak Tarzan a opět se vydám na cestu. 

Všechno pak dobře dopadlo. Doběhl jsem ke stanu, sbalil jsem ho a sešel dalších tisíc metrů výškových. Naprosto vyždímaný bez energie stavím stan a směju se, že už nedokážu ovládat svoje pohyby, načež se svalím do stanu, zhltnu večeři a užiju si noční mega bouři.

Co mě ale donutilo pokračovat v té tmě, mlze a praskajícímu ledu je mi záhadou. Nedokážu si vzpomenout a jsem zvědavý, až polezu zase někam hodně vysoko, počasí bude hodně nepříjemné a já se ocitnu na pokraji sil, co si v tu chvíli řeknu. Čím si obhájím svůj pošetilý sen o svobodě? Jaká bude moje motivace pokračovat ve výstupu? Prostě najednou nevím. V hlavě se to v takové chvíli všechno převaluje, marně hledám východisko. Snažím se objektivně pochopit, co se děje, do jaké míry je nebezpečí reálné, nebo je to jenom iluze.

Martin se chystá na další velkou akci a tentokrát do Kyrgyzstánu. My jsme se rozhodli ho podpořit s vybavením. Jsme přesvětčeni, že vybavení obstojí a těšíme se na recenze. Jistě to bude dobrodružství plné napětí. Recenze vem čert. Už tohle ve mě vzbuzuje pocit, že za chvíli spadnu ze židle a nebudu se chtít zvednout.

Mountain equipment Lightline pant	Mountain equipment Sentinel mitt	Mountain equipment Vega jacekt