Pohodový skialp výlet na Dachstein
Minulá zima (2007/08), co se týče množství sněhu za moc nestála a tak jsme v půli března rozhodli vyrazit na prodloužený víkend na skialpy do Rakous. Ani na území bližšího okolí jižní Moravy (myslím Raxalpen a Schneeberg) moc sněhu nebylo, padla tedy volba na Dachstein a jeho severní ledovce.
To nakonec schvaluje i hezčí polovička, neb do nějakých prudších žlabů bych ji stejně nedostal, jak mi už několikrát řekla. Vše je potřeba dobře naplánovat, hlavně tedy hlídání dítěte a psa. Oba nakonec zanecháváme u prarodičů nedaleko Brna. Vzhledem k těhotenství potenciálních spolucestujících nakonec vyrážíme autem sami ve dvou. Plánovaný budíček před čtvrtou se opozdil jen trochu, takže se nám daří v relativně slušný čas vyrazit. Zkusili jsme zkratku přes Vídeň a přiznám se, že to nebyl šťastný nápad, přes Znojmo to je rychlejší. V létě 2010 by ale měli naši jižní sousedé zprovoznit kus dálnice z Vídně k našim hranicím, tak se cestování zas trochu urychlí.
Po příjezdu do Obertraunu někdy mezi 9 a 10 (u parkoviště 5 cm sněhu) jsme ihned vyjeli lanovkou na Krippenstein, kde bylo cca metr a půl sněhu. Nejdřív pěkně dolů po urolbované sjezdovce ke kasárnám Oberfeld, kde jsme nasadili pásy.
Mohli jsme tedy vyšlápnout od kasáren pěkně stopou nahoru až k dolní stanici lyžařské lanovky pod Schladmigerským ledovcem. Nikam nespěcháme, počasí slušné, pod mrakem, takže žádné sluneční galeje a přitom skoro bez větru. Jen by kolem nemuseli pořád tolik cvičit vojáci s vrtulníkem starty a přistání. Stopa jasná, chvilku mírně do kopce, chvilkami skoro po rovině a stále kolem závrtů dachsteinské náhorní planiny.
Lanovku na začátku ledovce snad jako poslední ten den ještě stíháme a ulehčujeme si tím dalších asi 300 m stoupání. Pak už jen dlouhý sjezd po Hallstatském ledovci naSimonyhutte. Protože už máme trochu v nohách, držíme se urolbované cesty s tyčovým značením. Chata je poloprázdná, takže za cenu nocležného v lágru dostáváme ode mně už dobře známé šerpské obsluhy pěkný pokojík.
Výstup na Dachstein
V sobotu je počasí nic moc, mlha a posněhává, navíc po brzkém vstávání den předtím se nám moc rychle vstávat nechce. Vyrážíme na pásech znovu nahoru vyrolbovanou stopou po ledovci až pod severní stěnu Dachsteinu. Cestou svačíme, moc nespěcháme a tak k nástupu na ferratu přicházíme až odpoledne. Na ferratě je relativně nával, ale už jsme viděli horší.
Cestou nahoru ovšem musíme čekat, až nás minou rakouští experti. Tříčlenná skupina s dohromady jedním párem maček a s jedním cepínem muzejní povahy. Druhý ze skupiny cepín nahradil jakousi dýkou. Vzhledem k místy ledovému charakteru cesty se různě drželi nohy, dojišťovali se jakousi pofidérní repkou – prostě přesně metodicky. Těsně pod vrcholem se mlha rozestupuje a aspoň na chvilku si užíváme slunka.
Na vrcholu a během sestupu už jsme na kopci sami, takže pohoda.
Feratové lano je na pár místech pod sněhem, tak Kamilu místy odjišťuju. Pod nástupem zase matroš naházet do batůžku a hurá připnout lyže a dolů. Leč bohužel – na sjezdovce se holt člověk jezdit v hlubokém sněhu nenaučí, takže náš sjezd vypadá všelijak. Ale nakonec se vše daří a tak hurá zpátky do tepla na chatu.
Sobotní večer je poznat – lidí jak máku, takže jsme ze separé přesunuti na láger. Nic proti lágrům, ale toho chrápajícího bych nejradši nakopal. Nedělní ráno plné slunka a tak po zaplacení ubytování a domluvě se Šerpkou na rezervaci ledovcové školy CK Alpiny na květen nás čeká vyrolbovaná trasa až na Schilcherhaus pod Krippensteinem.
Času máme dost, počasí je krásné a tak ještě z Krippensteinu vyrážíme směrem na Heilbronner Kreuz. To už ale sníh docela těžkne a tak ani inzerovaný sjezd není z nejkvalitnějších. Jako třešnička na závěr nás pak čeká asi desetikilometrový sjezd po sjezdovce s několika freeridovými odbočekami až k dolní stanici lanovky, kde už kvetou kyčelnice, sasanky a podléšky. Třetinka piva u auta, cestou vrátit v Brně pípáky, vyzvednout dítě a psa a zpátky na zablácenou Vysočinu.
Autor: Jirka Juřička