Weissmies - náš první pokus o čtyřtisícovku
Už je to tady zase: stojíme asi 200 výškových metrů pod vrcholem a já mám pocit, že se mi hlava bolestí snad roztříští na tisíc kousíčků! Špatně dýchám a z bolesti se mi zvedá žaludek. Rozmlouváme, zda mojí šnečí rychlostí (5 kroků a oddych) jít dál nebo se obrátit zpět. Touha po vrcholu je velká, ale je mi jasné, že bolest, kterou pociťuji, nedokážu překonat. A asi bych ani neměla. Navrhuji tedy, že na své kamarády počkám v závětří předvrcholů.
Výstup na horu Weissmies
Ale začněme od začátku. Na naší dovolené ve Švýcarsku jsme se rozhodli pokusit se vyjít na horu Weissmies (4027 m.n.m.). Tento výstup byl naplánován na tři dny s převýšením asi 2400 metrů. Ráno jsme nakoupili poslední zásoby, zaparkovali v Saas Grundu a hurá na cestu. Již dole na nás poněkud demotivačně působili lezci, jež si na tentýž výstup balili jen malé batůžky a v péřových bundách se odebírali k lanovce, která je vyvezla až do 3100 m.n.m. My jsme však hrdě navlékli kraťasy, teplé oblečení zabalili s sebou, popadli naše přeplněné krosny a vydali se po svých už od úpatí hory.
Naši partu tvořili tři holky a jeden kluk, který byl samo sebou pasován na šéfa týmu. První den probíhal bez problémů, až na menší potíže s hledáním vhodného a bezpečného místa pro přenocování - především díky všudypřítomné tekoucí vodě. Šéf týmu neustále vehementně sliboval, že ujdeme už jen posledních padesát metrů a pak konečně vybalíme naše nové stany, ale ve finále jsme vyšli asi o 400 metrů výškových navíc, než bylo plánováno, a suché místo jsme stejně nenašli. Stany však nezklamaly a probouzeli jsme se v suchu. A na padesát metrů už dneska neskočíme!
Večer před výstupem jsme nařídili budíček na 4 hodinu ranní. Vstávání proběhlo překvapivě dobře, jen holky v šoku ze vstávání zapomněly snídat a při začátku cesty nás překvapil led, který nahradil většinu tekoucí vody z předešlého dne. Důsledkem byla ale jen zlomená hůlka. V 5 hodin jsme konečně dorazili k ledovci, nasadili mačky, vzali cepíny a navázali se na lano a v tu chvíli teprve začal ten pravý výstup. Trochu nás vyděsila menší lavina, která kus od výstupové cesty stále padala asi v patnáctiminutovém intervalu, ale teď už jsme se nenechali odradit.
Výstup nebyl kromě jednoho příkřejšího místa nijak složitý, takže nahoru to šlo dobře. S přibývající výškou se však stále zhoršoval můj zdravotní stav. Přesvědčovala jsem se, že v takto nízké nadmořské výšce přece ještě nemohu trpět horskou nemocí, ale mé tělo s touto tezí nesouhlasilo. Štvalo mě, že zdržuju i ostatní, kteří jsou v pohodě a mohli by jít dál až na vrchol. Proto jsem se rozhodla, že na ně počkám na předvrcholu a vyšlu je dál samotné. Jenže mí parťáci se zachovali kamarádsky a jednoznačně odmítli jít dál beze mě. A tak jsme se všichni vydali na cestu zpět. Dolů nás potkal pouze jeden problém v podobě nutkavé potřeby jednoho z nás, vykonat toaletu ještě při sestupu. Jelikož odvazování z lana nebylo bezpečné, byli jsme nuceni vykonání této potřeby prožít společně. Myslím, že tento zážitek nás velmi stmelil!
Ke stanům jsme dorazili již kolem druhé hodiny odpolední, a tak jsme měli dost času na odpočinek, zahnání bolesti hlavy a přípravu na sestup, který nás čekal další den. Výlet tedy nakonec nebyl završen výstupem na vrchol, ale zážitků bylo víc než dost.
Text: Zuzka Dvořáková
Foto: Pavel Šrédl